MŮJ PŘÍBĚH – VLADIMÍR TUROK

Dobrý den moji bratři a sestry,

na samém začátku mého příběhu chci poděkovat Pánu Bohu a Ježíši za to, že mi ukázal cestu do věčného života. Děkuji Bohu i za to, že mi ukázal, jak najít církev a všem Vám, kteří jste mi pomohli lépe poznat Ježíše. V neposlední řadě patří mé poděkování i neznámé ženě, která mě oslovila, dala se se mnou do hovoru a dala mi letáček s adresou této církve.

Mojí milí bratři a sestry, jmenuji se Vladimír a pocházím z Ukrajiny. Je mi 35 let. Jsem ženatý a mám 2 krásné dcery.

Chtěl bych Vám sdělit, jaká je radost žít na tomto světě, když člověk pozná Boha. Do doby, než jsem poznal Boha, jsem o toto byl ochuzen. Tu radost ze života jsem tak nějak necítil. Lidem je tohle těžké vysvětlit prostými slovy, protože to „poznání“ musí člověk cítit. Přitom každý den, který nám Bůh daruje, se můžeme radovat víc a víc. Jsem rád, že žiji, jsem rád za překvapení, co nám dává každý den, a jsem rád, že nám umožňuje ho každý den znovu a znovu poznávat.

Poté, co jsem uvěřil v Boha, což bylo asi před 2,5 lety, mi Bůh ukázal zpětně můj život. Viděl jsem ho jako na dlani. Je třeba si uvědomit, že Bůh nás má všechny rád od samého začátku, ale já jsem to nevěděl. Zpětně si uvědomuji, kolikrát mě Bůh zachránil, stále mě hlídal a jedenkrát mi i zachránil život a řekl bych až zázračným způsobem. Uvědomuji si, kolikrát mi klepal na moje srdce, jenže při dospívání jsem tomu tenkrát nerozuměl a nerozpoznal jsem jeho volání. Měl jsem dveře svého srdce vůči němu zavřené. Takto to pokračovalo dále, den ubíhal za dnem a já se seznámil se svou krásnou, laskavou ženou, s níž jsem se oženil. Později mi Bůh ukázal, než jsem k němu nalezl cestu, jak špatně a kolikrát i arogantně jsem se k ní choval. Ve svém životě jsem měl spoustu problému, ale Bůh mě zachránil a nebýt jeho byl bych možná už i ve vězení.

Dříve jsem viděl pouze peníze a všechno druhé, žel i drahé, bylo na vedlejší koleji. Nevšímal jsem si své manželky, ani svých dětí (Nika – 4 roky a Kristýnka 11 let). Zkrátka choval jsem se, a nutno říct nejen k nim, špatně. Nevnímal jsem, že všechno to, „pro co žijeme“, mi Bůh daroval. Všechny moje životní omyly jsem si díky němu uvědomil a pochopil, že to není správná cesta.

Strávil jsem část své životní pouti na špatné cestě a došlo to tak daleko, že jsem se dostal na rozcestí. Vždy jsem se cítil být silným člověkem a pro každou situaci jsem měl skoro vždy připravené nějaké východisko, nikdy jsem nebrečel. Ale v ten moment, kdy přišla bída (nejen problémy, za které jsem si mohl sám, ale i životní rány, které jsem nemohl ovlivnit) výše řečené neplatilo. Dostal jsem se na úplné dno, měl jsem velký strach a ne pouze jen o sebe. Skutečně, nevěděl jsem jak dál.

Díky Bohu za jeho milost, že jsem si vybral tu správnou cestu. Teď už vím, že to byl správný směr. Děkuji jenom Jemu a vždy budu děkovat za jeho lásku ke mně, mojí rodině, dětem, příbuzným, kterým se snažím sdělit, jaký Bůh doopravdy je, jak nás má rád a vždy čeká na to, až ho pozveme do svého srdce. Náš Bůh má plán od samého začátku, a to už od stvoření naší země, chce zachránit všechny lidi od hříchu a smrti. Vím, že by si přál ideální svět. Věřím v Evangelium a snažím se ukázat cestu k Bohu přes Ježíše Krista i ostatním lidem.

JAK JSEM BYL SPASEN, I KDYŽ JSEM BOHA NEHLEDAL – Standa Skubida

Vyrůstal jsem v rodině, která možná věřila v Boha, protože mne rodiče dali pokřtít, chodil jsem ve škole do náboženství a dokonce jsem byl biřmován. A tímto skončilo. Možná, že jsme doma měli Bibli, nicméně nebyla používaná. Tak jsem si žil svým životem a Boha jsem nehledal. Po absolvování vojny jsem pracoval v podniku se 120 zaměstnanci, z nichž někteří byli věřící a většina z nich mne odradila od víry v Boha. Odradili mne, protože dělali různé věci, které by věřící neměli dělat – pomlouvali, záviděli, nenáviděli…

Řekl jsem si, že pro mne je Bůh příroda a nikdo neměl šanci mne přesvědčit o opaku. Osobně jsem Boha nehledal, protože jsem to měl vyřešené. V roce 1991 jsem začal podnikat a jezdil jsem po celé republice za zákazníky i dodavateli. Žil jsem v neustálém stresu, stále jsem byl na cestách. O děti se starala hlavně manželka. Já se staral hlavně o podnikání, na které jsem myslel více než na rodinu.

Jednoho únorového dne v roce 1993 jsem vzal stopaře ze Šternberka do Opavy. Byl to mladík s kytarou asi 15tiletý a ten mi řekl evangelium. Dnes vím, že se mne toho dne dotkla Boží milost, neboť jsem jej nevyhodil a neřekl mu, ať si ty řeči nechá pro sebe, což by se stalo nebýt Boží milosti. Zavezl jsem ho do restaurace na Rybníčku, kde se tenkrát scházeli znovuzrození křesťané. Tenkrát tam sloužil pastor Joel Baker a já se s pomoci překladatelky modlil modlitbu spasení.

Nezůstal jsem tam, protože jsem spěchal domů. Dověděl jsem se od nich, že v Ostravě, v restauraci Jindřich se scházejí křesťané a tak jsem tam začal chodit. Co mne tam přitahovalo, byla Boží láska a jejich zájem o mne. Shromáždění probíhalo podobným způsobem jako nyní u nás. Asi po dvou letech, kdy jsem začal téměř pravidelně navštěvovat společenství, spadly ze mne obruče sevření (já jsem zpočátku ani nemohl vyslovit slovo Bůh, prostě mi to nešlo, tak daleko jsem byl vzdálen od Boha) a pak jsem získal vnitřní pokoj v srdci, duši i mysli a to mne neopouští dodnes.

Vděčím Bohu za záchranu života, osvobození od hříchu, vím jaký je smysl života a mnoho dalšího. Touhou mého srdce je přivádět s pomoci Boží milosti ztracené do Božího království, poznávat a více budovat svůj vztah se Stvořitelem, povzbuzovat bratry a sestry v Kristu.

MÁLEM JSEM ZEMŘEL BEZ BOHA – JIŘÍ NAJZAR

Když se podívám na svůj život bez Pána Ježíše, tak to byla totální katastrofa.

Jako mladý „puberťák“ jsem žil velice bouřlivý život – sport, parta, vzpoura proti rodičům. Nelíbilo se mi, že rodiče po mně neustále něco vyžadují. Výsledkem byl můj útěk ke sportu, ve kterém jsem vynikal, byl jsem mistr ČSSR v boxu. Dokazoval jsem jim i sám sobě, že se o sebe umím postarat. Rodiče měli o mně strach, že skončím ve vězení. Vyváděl jsem různé hlouposti a začalo to se mnou jít, kam jsem nechtěl. Měli jsme partu, zaplétali se do různých bitek a zločinů.

Něco ve mně křičelo ne tak to přece nemůže být, něco se musí stát, ale co? Kdy? A můj život jel neustále dál. Jednoho večera jsme se všichni sešli se svou partou v jedné místní restauraci a mluvili o tom, co vše budeme dělat přes víkend a jak si to užijeme. K tomu, ale už nedošlo. Kolem půlnoci jsem přecházel silnici, ve značně opilém stavu a… přejelo mně auto. Sanitka odvezla mé tělo do nemocnice a doktoři konstatovali, že to nemohu přežít. Ležel jsem na ARU v komatu. Po 14 dnech jsem se začal probírat.

Chvála BOHU, učinil zázrak, přesto, že jsem Ho ještě neznal, mocně vstupoval do mého života. Měl jsem zemřít, doktoři konstatovali smrt, dávali mým rodičům „občanku“ na pohřeb, ale Stvořitel nebe a země řekl ještě ne.

A tak po nějaké době strávené v nemocnici, mně pustili domů. Ale po různých kontrolách u doktorů, jsem musel zpět do nemocnice na operaci kolena. Byli jsme 3 muži na jednom oddělení a stal se další zázrak. Já musel jít na ženské oddělení, protože jinde nebylo místo. Úžasné. Bůh pohne nebem a zemí aby nás třeba dostal na ženské oddělení… Mně muže. Abych měl možnost Ho poznat.

Byl jsem po operaci a byla neděle. Dívali jsme se na TV všichni společně, byl tam pořad o uzdravování. V tu hodinu jsem měl otevřenou mysl a srdce abych slyšel evangelium. Vystoupil tam evangelista Mahesh Chavda a modlil se za nemocné a oni byli uzdraveni. Všechna sláva patří Bohu. AMEN.

Za mnou seděla jedna sestra v Kristu a povídala mi, toto činí Pán Ježíš, spasitel světa. Byl jsem ohromen, ještě tu hodinu jsem přijal Pána Ježíše Krista jako svého spasitele, Duch Svatý se mocně dotýkal mého srdce. Modlil jsem se a vyznával všechny své hříchy. Můj život se od základu začal měnit. Začal jsem chodit do církve a žít s Pánem.

Bůh je skvělý a má vždy plán s našimi životy. Amen

MOJE SVĚDECTVÍ – RADOVAN KALMUS

Milí bratři a sestry v Kristu, milá duchovní rodino,

byl jsem požádán o sepsání  svědectví. Jelikož jsem už kdysi, je tomu téměř deset let, své svědectví sepsal  a bylo uveřejněno v tomto zpravodaji (toho času KMM) pod názvem „Vykoupen z rukou protivníka“ (Ž 107:1,2), přečetl jsem si ho teď znovu a ohlížím se zpět na to, co se za těch posledních deset let všechno událo. Musím říci, že nemám sebemenší důvod, abych svého tehdejšího kroku ke spasení litoval. Právě naopak!

Kdo teď čeká, že přijde svědectví o nějaké mimořádné události, bude asi zklamán. Nikdy jsem nikoho nevzkřísil z mrtvých. Možná proto, že jsem se o to ani nepokusil? Takové velké zázraky dělá Bůh prostřednictvím jiných lidí; v mém životě, který byl kdysi poznamenán tragickým úmrtím manželky, Pán uzdravuje a hojí postupně.

Můžu svědčit o pozvolném a permanentním zlepšování své duševní a duchovní situace. V mém osobním, soukromém životě prostě víra funguje. Nemám zapotřebí hrát nějaké „divadýlko“. Proč? Chci žít obyčejnou, poctivou pravdu a věřím a vyznávám, že (zázračné) vzkříšení Ježíše je svatá a doslova neuvěřitelná pravda, ležící za brutální, a to i tou nejbrutálnější realitou…

Věřím, že věřit v lásku je normální.

Věřím, že věřit v odpouštění je nadpřirozené.

Věřím, že věřit v život věčný je realistické.

Věřím, že mít takovou naději je nezbytné a životodárné.

Věřím v konečnou spravedlnost za tímto světem.

Pán Ježíš pro mě udělal hodně.

Nejen, že se pro mě kdysi nechal zmučit až k brutální smrti. On mi pomáhá každodenně. Cítím jeho ruku ve svém životě, v práci. Nosí mě na svých ramenou, jako rodiče nosívají své dítě (5M 1:29-31). Dává obrovský smysl mému jinak naprosto nevysvětlitelnému životu.

Už jen z toho mi bývá opojně a do zpěvu, a i když nejsem obdařen kdovíjak zvučným hlasem, abych mu mohl zpívat, chválím ho alespoň hrou na nástroj při chválách a uctívání. Jak nemilovat Boha, který sám je láska?

Vím, že toho pro mě tolik udělal a dělá a taky vím, že jednou spadne opona a přijde ta otázka: „A co jsi udělal ty pro mě, Radovane?“ Svědčím o tom, že se necítím být povoláván Bohem k nějakým extra velkým úkolům, abych pracoval na mimořádném speciálním díle, jako někteří velikáni víry. Dělám s radostí svoji drobnou každodenní práci, malé krůčky. Snad můžu pro někoho být určitým světýlkem ve svém prostředí – v rodině, v práci, i v tom našem sboru, kde jsem zapojen ve chválách a pomáhám s provozem knihovny, za což všechno patří Bohu chvála.

„Místo starostí o tělesné touhy se oblečte do Pána Ježíše Krista“

(Ř 13:14)

MOJE SVĚDECTVÍ – KARLA VÁLKOVÁ

Kolem roku 1990, kdy byl můj otec těžce nemocný, jsem si všimla na ulici plakátu o setkání s kazatelem Rainhardem Bonkem a Božím uzdravení v Ostravě. Se zvědavostí a nadějí jsem se tam s dcerou vypravila, co kdyby to fungovalo. Uzdravování jsem sledovala sice trochu nedůvěřivě, ale po kázání jsem na výzvu, jestli chci přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele, odpověděla ano. Na závěr nám rozdávali vizitky nějakého křesťanského sboru, a zrovna náš soused. „ Ne ne, do žádné organizace mě nenalákají.“ Následující den jsem ještě vzala maminku na evangelizační setkání Bonkeho do Opavy, taťka by takovou cestu nezvládl. Potom jsem si žila dál po svém. Na to, že je Ježíš mým Pánem jsem nemyslela, ale On nezapomněl a jako ten nejlepší Pán se o mne v následujících letech staral.

Ve vedlejším vchodu našeho domu mívali křesťané domácí skupinky a modlili se za nás (to jsem tehdy netušila). Jednou mě moje kamarádka překvapila, když uvěřila v Ježíše Krista díky kolegovi z práce. Začala mě přesvědčovat tak nadšeně, že mě tím štvala. Ale později, když se můj spokojený život hroutil, mi byla velkou pomocí. Doporučila mi svého kamaráda do pronájmu bytu po tatínkovi a ten každý měsíc s nájemným přinášel povzbuzení a vyprávěl mi, co pro něj Bůh dělá. Přibližně ve stejnou dobu se v našem vchodu za nás modlila další skupinka křesťanů u jiných sousedů. Tam později uvěřila kamarádka a kamarád mé dcery. Byli jsme obklíčeni křesťany.

Roky běžely, současně s tím, jak nás Bůh obklopoval křesťany, se mé rodině dařilo hůř a hůř. Jednou mi došlo, že přes všechnu snahu situaci nezvládám a nemohu změnit. Uvědomila jsem si svou slabost a bezmocnost a tu mě zahalil neuvěřitelný, nadpřirozený pokoj. Věděla jsem, že Bůh je se mnou. Po čase jsem sáhla po knížce „Více než tesař“, kterou mi kamarádka přinesla. Začala jsem jí číst od konce, jak to někdy dělám. Je tam úžasné svědectví o Boží lásce. A to už jsem se s pláčem tlačila do Boží náruče, jako vracející se „marnotratná dcera.“

Doma mi došly knížky na čtení. Sáhla jsem po Bibli, kterou jsem kdysi koupila. Zjistila jsem, že je úžasná a je v ní všechno.

Když přišlo období nejtěžší, běžela jsem ke kamarádce pro modlitbu a Bůh udělal zázrak. To co nebylo v lidských silách, bylo v Jeho síle možné. Byla jsem vděčná a šťastná, ale bitva pokračovala. O rok později Bůh opět nadpřirozeně pomohl a zasáhl v mé rodině. To už jsem na nic nečekala. Chtěla jsem být součástí společenství křesťanů, šla jsem s kamarádkou do naší církve. Toužila jsem po naplnění Duchem Svatým, a když jsem poprvé přišla, bylo kázání o Duchu Svatém.

Za to všechno jsem Bohu nesmírně vděčná. Jsem vděčná, že Ježíš Kristus zůstal mým Pánem a Spasitelem.

MŮJ ŽIVOT – ZDEŇKA PROROKOVÁ

Mé dětství bylo v přeneseném slova smyslu „ráj na zemi“. Vyrůstala jsem mezi dvěma bratry ve vile se zahradou spolu s rodiči a prarodiči. Dědeček byl lékař, v přízemí měl ordinaci. Babička z matčiny strany pocházela z židovské rodiny. Za války pobývala s manželem v Anglii, kde vedli školu pro uprchlé židovské děti. Traduje se, že mu ve Francii Bůh zachránil život, když ho skrz anděla vyvedl spolu s dalšími vojáky ze zajetí. V Anglii se narodila také moje maminka a její bratr.

„Někdo rozdává a přibývá mu stále“, tak nějak se dá definovat milost, pod kterou jsme jako rodina, díky Bohu, žili. Plodně a tvůrčím způsobem, v atmosféře přijetí, bohaté na přátele i zážitky.

Shrnu to, už jako dítě jsem věřila, že Bůh je. Když jsem na zahradě utrhla modrý kvítek plevele, pršelo. Věřila jsem tomu a dělo se to. Později, ve školní lavici došlo k obměně s kostkovanou košilí na zip, to byla jistá pětka. Pak jsem ji už nenosila, a to byly moje začátky s vírou. Fungovala!

A příčina „vyhnání z ráje“?

Člověk jde svou cestou a nese důsledky. Zamilovala jsem se ještě na střední s naivní představou, že všechno bude v manželství pohodově pokračovat. Rakovina nám to pár let po svatbě překazila, dcera měla rok, manžel dvacet čtyři. Podstoupil operaci, radikální léčbu chemoterapií i s následky a do toho mu v padesáti zemřel otec. Ani tak jsem Boha nehledala. Žila jsem jako v oparu. Díky porušené izolaci nám plesnivěl byt, musela jsem jít předčasně do práce.

Události dostaly rychlý spád. Přesto – Bůh má svou cestu. Vždy je to láska. Má ji, i pokud si myslíme, že se nad námi právě zatáhla s krupobitím obloha a nic nemůže být horší. Může. Ví přesně, kolik uneseme, abychom přešli „ze smrti do života“ a aby nám, obrazně jako Adamovi, „vdechl v chřípí dech života“.

Moje skutečné setkání s Pánem spadá právě sem. Do doby v létě po „chemě“. Na Slovensku, uprostřed noci, mě vzbudila krutá bolest břicha. Myslela jsem, že ji rozchodím, a tak jsem vstala, abych ostatní nerušila. Stan jsem obcházela do rána. Od té doby přicházely záchvaty bolesti pravidelně a došlo to tak daleko, že jsem se zkrátka nemohla normálně najíst. Skončila jsem na suchých rohlících. Nebyl to život a bolesti mě omezovaly i v práci. Podstoupila jsem různá vyšetření, ale příčinu nemohli najít. V té době zasáhl Pán.

Na naší ulici bydlela známá, která mi „dohodila“ práci, abych mohla zajistit rodinu. Její syn uvěřil. U nich doma jsem přijala Krista za svého Pána a spasitele a požádala Boha o odpuštění svých hříchů. Po modlitbě jsem dostala pozvání na setkání „obchodníků plného evangelia“. Podnikatelé z řad křesťanů vydávali svá osobní svědectví u neformální večeře zdarma. Mluvili o tom, jak Bůh zasáhl do jejich života. Najednou jsem před sebou na stole měla obří porci jídla, vše, co mi dělalo špatně. Kuře přetékalo mastnotou na bramborovou kaši a k tomu ještě dezert s kupou šlehačky.

Bylo trapné před druhými nejíst. Každou chvíli jsem čekala záchvat. V průběhu večera jsem si však uvědomila, že jím a nic! Půl talíře pryč a záchvat nepřišel. Zmizel i dezert a byla jsem z toho tak překvapená a dojatá – vždyť poprvé po dvou letech jsem se, díky Bohu, bez problémů najedla. A navíc výtečně! Záchvaty se už neopakovaly. Později se dostavily příznaky, ale to už jsem zlo přemáhala s Bohem na kolenou – a díky Němu, vítězila. Od té doby jím všechno jako dřív a naprosto normálně.

Někteří lidé divy a zázraky včetně působení Ducha svatého popírají, ale já věřím, že Bůh se nemění a nezměnil. Tím že vzal na sebe naše nemoci, potíže přestaly, uzdravení je stálé a trvalé a to hlavní; oslavil se. Mohu mu jen děkovat. I za muže a nový byt, který nám krátce po mém obrácení „přiklepli.“

Každý den s Pánem je dar. A jak podivuhodně jedná, mohu ilustrovat na mnoha dalších příbězích minulých i současných. Svědčí o Boží lásce a věrnosti a také, že Bůh je stejný včera, dnes i navěky a že tahle realita se stala součástí mého nynějšího života a přechází z generace na generaci. Žijeme vírou, ne viděním. Ta ovlivňuje dnešek i zítřek k Boží slávě. Víra mění nás samé, vize a sny od Boha jsou toho součástí. Přes dvacet let jsem obrácená k Pánu, takže nemohu pár řádky, jak jsem se na začátku psaní domnívala, vyslovit to, co prožily generace přede mnou. Já na to jen svým úhlem pohledu a převyprávěním své nitky příběhu, chvála Bohu, navazuji.

MOJE SVĚDECTVÍ – MARIE KOMENDOVÁ

7. září to už bude 16 let, kdy mně Pan Ježíš vysvobodil ze silné závislosti na cigaretách a já Mu tímto svědectvím chci vzdát chválu a slávu spolu s vděčností a díků činěním. Má první zkušenost s kouřením začala 5 letech, kdy mi o pět let starší sestřenice nabídla cigaretu, abych si dala „šluka“. Pochopitelně mi to nechutnalo, ale líbil se mi pocit, že dělám něco, co smí dělat jen dospělí. Večer jsem se ale mamince přiznala; přesněji řečeno jsem „naprášila“ svoji sestřenici, ta dostala od tety výprask, a tímto moje „kuřáctví“ na 7 let skončilo. Když mi bylo asi 12 let, zkoušela jsem kouřit už doopravdy spolu se spolužáky na chlapecké toaletě, a pak se příležitosti už nabízely samy – školní výlety, různé třídní slavnosti i odlehlý kout naší velikánské zahrady. První doopravdické šluknutí mi sice přivodilo docela slušnou závrať, ale přesto jsem vždy využila příležitost, kdy mně kluci ve škole i mimo ni spiklenecky vábili na cigárko. Tehdy jsem vůbec netušila, že se stanu závislá na cigaretách pro příštích 31 let a budu vynakládat na svoji zálibu nemalé finanční prostředky.

Ve studentských letech jsem na koupi cigaret použila peníze určené na stravenky. V dospělosti jsem

už artikl zvaný cigarety, zařadila do pravidelného seznamu nakupovaných věcí. Závislost byla tak silná, že jsem nikdy nebrala ohledy na nekuřácké okolí, dokonce ani na svoje děti. V době, kdy jsem měla málo peněz, jsem na první místo stavěla cigarety, a pak všechno ostatní, dokonce i potraviny. Teprve tehdy, když jsem měla krabičku Spart v kapse, jsem cítila uspokojení a už jsem se těšila na první šluky. Kolikrát jsem si ji rozbalila už cestou domů a požitkářsky jsem vtahovala kouř do plic…

V naší rodině byl jediným vášnivým kuřákem tatínek. Ten ale s námi nebydlel; jezdíval jen na víkendy. Když zjistil, že kouřím, komentoval to slovy: „Když budeš mít dobry prospěch ve škole, mimo školu si choď třeba po řasách.“ Na různých rodinných oslavách mi pak sám cigarety nabízel. Když zestárnul, měl svoji závislost už opravdu v nenávisti, protože mnoho jeho kamarádů kuřáků umíralo na rakovinu plic. A tak se rozhodl, že až půjde do důchodu, tak kouřit přestane. To taky učinil. Přesně první den důchodu se stal nekuřákem, ale za 5 roku ve svých 70 letech zemřel na rakovinu plic taky. Tehdy jsem se trochu vyplašila, ale nechtěla jsem přestat kouřit, protože mi to moc chutnalo a bez cigaret jsem si vůbec neuměla představit svůj život. Myšlenky na nějaké zhoubné následky kouření jsem hravě zaháněla argumenty, že „na něco se umřít musí“ a „tělo má jít do hrobu zhuntované“ a jinými podobnými nesmysly, kterými se hájí kuřáci všech dob. Když v 80 letech šla cena cigaret poprvé nahoru (z 8,-Kč na 10,- Kč), rozhodli jsme se s manželem, že omezíme kouření kvůli rodinnému rozpočtu. Manžel přešel na levnější značku „Mars“, ale já jsem si vesele dál kouřila svoje milované Sparty, protože všechny ostatní byly dle mého názoru hnusné a já jsem se omezit nedokázala. Dokonce jsem zjistila, že kouřím ještě víc!

Cena cigaret stoupala výš a výš. Kvalita Spart se zhoršila, tak jsem „přeskočila“ na Marlboro. V době těsně před tím, než jsem byla vysvobozena, cena jedné krabičky se už pohybovala kolem 50 Kč a já jsem kouřila někdy i dvě krabičky denně!

V 90 letech jsem uvěřila v Pána Ježíše Krista a přijala jsem ho do svého srdce jako Pána a Spasitele. Stavěla jsem první krůčky s Panem – četla si Boži slovo, modlila se, chodila na skupinky a na shromáždění. Po shromáždění jsem se nemohla dočkat, až si za rohem zapálím. Pamatuji si, jak jsem se tam krčila, aby mně nikdo z vycházejících sourozenců nezahlédl. Styděla bych se… Přesto jsem „statečně“ kouřila dál a četla Bibli s cigaretou v koutku úst. Jenže jak čas běžel, Slovo ve mně začalo klíčit, a já jsem se začala cítit velmi nepohodlně. Milovala jsem Pána a Jeho Duch mně usvědčoval skrze slovo Boží.

Jednou jsem si četla v 1. listu Korintským, ve 3. kapitole 16. a 17. verši: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.“

Přišla na mně taková bázeň, že jsem si v příští hodině ani jednou nezapálila. To byl ale teprve začátek… Moje víra se prohlubovala a s ní rostla moje vděčnost Panu, neboť mně provedl těžkými obdobími mého života – ztrátou manžela a odcizením mladšího syna. Také ale proměňoval moje nitro a já jsem mohla opravdu zakoušet to, že jsem se stala novým stvořením v Něm. (2. Korintským 5, 17 :„ Kdo je v Kristu, je NOVÉ STVOŘENÍ. Staré pominulo – hle, je tu nové! “)

I přes to si „nové stvoření“ s kouřením nevědělo rady a nedokázalo s tím přestat. Teď už jsem sice chodila do sboru bez cigaret, ale doma jsem si vykuřovala dál. Bylo mi ale moc líto, že Pánovy peníze používám na takovéto nelibé účely. Nemohla jsem si pomoct – z vlastní síly a vůle jsem nedokázala přestat. Pán viděl mé srdce a touhu být svobodná a tak poslal své Slovo a Ono mně vysvobodilo!

To slovo zni takto:

Evangelium podle Jana, 8. kapitola 31. a 32. a 36. verš: Ježíš řekl: „Když zůstanete v mém slově, budete opravdu mými učedníky. A poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí… Jestliže vás tedy Syn vysvobodí, budete opravdu svobodní.“

To bylo pro mě opravdové zjevení z nebe! Začala jsem si uvědomovat pravdu předchozích veršů o novém stvoření a o Ježíšově veliké moci. Najednou jsem věděla, že nemusím kouřit, že jsem byla stvořena jako nekuřák a že Pán Ježíš mně z mého otroctví chce vysvobodit. Věděla jsem, že to může vykonat pouze On! Potřebovala jsem ale, aby se někdo se mnou modlil, neboť jsem to sama nedokázala vybojovat. Byla jsem mladá ve víře a Pán dal církev, abychom nesli břemena jedni druhých, navzájem se za sebe modlili a bojovali. Využila jsem tohoto skvělého Pánova daru. Krátce na to u nás sloužil pastor z jiné země, a tak jsem šla do shromáždění s přesvědčením a vírou, že budu vysvobozena. Požádala jsem ho, aby se za mé vysvobození modlil, že věřím, že Pán to pro mě dnes má. A stalo se!

Po modlitbě jsem ihned věděla, že ze mě spadly okovy závislosti. Domů jsem se vrátila velmi radostná; tráva byla nějak zelenější, vzduch sytější, věci výraznější a mé nitro bylo plné vděčnosti. Vrátila jsem se k rozkouřené krabičce Marlborek, (neboť jsem z domu odcházela ještě jako kuřák, ale vrátila jsem se osvobozena) bez jakýchkoliv abstinenčních příznaků a od tohoto momentu jsem už nikdy po cigaretě nezatoužila.

Zjistila jsem, že ke kávě cigareta byt nemusí, že když jsem neklidná, můžu poprosit Pana, ať mně naplní svým pokojem, nervozita a podrážděnost se přestaly projevovat, zkrátka cigarety odkráčely z mého života a už se tam taky nikdy nevrátí.

Chci tímto svědectvím povzbudit všechny, kteří jsou v jakékoliv závislosti: Pán je ochoten a mocen

Vás vysvobodit. Jen Mu důvěřujte a mějte svoji závislost v nenávisti, protože pokud si jí budete hýčkat, nebudete za svobodu od závislosti ani bojovat. Najdete si spoustu výmluv a budete se dívat

na ostatní závislé křesťany se slovy „hlavně, že jsme spaseni“.

Nenechte se oklamat. Nepřítel Vás chce mít v okovech, jako své otroky. Vy už mu ale nepatříte a nepatříte už ani sami sobě! Byla za Vás dána cena nejvyšší – život Syna Božího, Ježíše Krista. Nemůžeme sloužit dvěma pánům, protože „Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat nebo se toho jednoho bude držet a tím druhým pohrdne “ evangelium podle Lukáše 16. kapitola, 13. verš.

Milujte proto Pana Ježíše a láska k Němu Vás bude chránit před láskou k hříchu.

Bůh Vám žehnej ke svobodě, za kterou Pán prolil svoji vzácnou, svatou krev!

BŮH MI DAL ŽENU – JIŘÍ BROŽ

Drazí bratři a sestry v Kristu. Chci se s Vámi podělit o vlastní svědectví, které se mi stalo v roce 2012. Jak již někteří víte, uvěřil jsem v našeho pána Ježíše Krista jako svého spasitele v roce 2009. V tomto roce jsem i svěřil svůj život do Jeho rukou. Měl jsem tenkrát necelých 37 let. Žil jsem život starého mládence toužícího po lásce, manželství a rodině. To jsou věci, po kterých touží všichni. V témže roce jsem poznal i svou budoucí ženu, moji milovanou Lucii.

Nikdy bych nevěřil, že mi bude trvat 3 roky, než pochopím, jak to Bůh u mě zamýšlí v této oblasti. Kdo v té době žili po mém boku (rodina, přátelé a další) ví, že i když jsem odevzdal život Pánu, nechoval jsem se podle toho. Dnes s odstupem času mohu říct, proč tomu tak bylo. První mou chybou bylo, že i když mi Bůh poslal do cesty věřící dívku (za což mu budu vděčný do konce svého života), tak jsem neměl v pořádku vztah se svým Stvořitelem. Neznal jsem ho. I když jsem každý týden docházel do sboru, poslouchal kázání, jezdil na různá setkání, nepochopil jsem Ho.

Trvalo mi celé 3 roky do června 2012, kdy si mě Bůh použil v jedné konkrétní situaci (kdo bude chtít vědět podrobnosti, rád mu je povím) a poslal mě doslova na kolena. Prožil jsem „dlouhých“ 14 dní ve zmatku, vlastní lítosti, bolesti a nevím, jaké všechny pocity se ve mně odehrávaly. Celých čtrnáct dní mělo za následek to, že mi Bůh ukazoval v různých situacích, jak jsem se choval ke svým blízkým, k rodině a k mé dívce. Nebylo to moc hezké. Konfrontoval mé chování se svým Slovem. Z této duchovní bitvy (mohu-li to tak nazvat) jsem vyšel díky Němu posílen a pochopil jsem jaké má se mnou úmysly.

Sdílím pár Jeho rad:

1. Muž je obrazem Boha a žena je obrazem svého muže. To jaký život žije moje žena (i Vaše pánové) je mojí zodpovědností a vizitkou. Nevymlouvejme se. Jednou budeme stát před Bohem a skládat mu účty v této oblasti. Je to ta nejdůležitější oblast po vlastním spasení.

2. Nebudu mít potřebu někoho měnit. Svoji dívku nepředělám. Chci-li něco nebo dokonce někoho měnit, pak jsem to já, který se musí změnit. Ty správné změny dělá Bůh. Vroucná modlitba dělá divy.

3. Nemít strach. Od tohoto prožitku jsem s Ježíšem uzavřel dohodu, že On vládne v mém životě v oblasti mého vztahu s mou Lucií, a nejen v této oblasti. Odevzdal jsem Mu „můj problém“ a vede mě. Po mě chce mou poslušnost.

Co se událo po této změně?

Omluvil jsem se mojí dívce za své tříleté chování a požádal ji o ruku. Snoubenkou byla necelých pět měsíců, protože 10. 11. 2012 jsme se vzali. Stala se mojí ženou. O tři měsíce později nám Bůh poslal miminko, které spatřilo světlo světa v listopadu 2013. A Sárinku už znáte.

Bůh mi dal lásku, manželství i rodinu. A život s Pánem pokračuje. Po Jeho cestě. Každý den. Všichni tři se těšíme!

SAMA TO NEZVLÁDNU – LUCIE BROŽOVÁ

Já sám přece vím, jak o vás přemýšlím, praví Hospodin. Mám v úmyslu váš prospěch, a ne neštěstí; chci vám dát budoucnost a naději. Když budete ke mně volat a přicházet ke mně s modlitbami, já vás vyslyším. Budete mě hledat a najdete mě, když mě budete hledat celým srdcem. (Jeremiáš 29:11-13)

Drahá Boží rodino, chci se s vámi podělit o množství svědectví, které oslavilo našeho Pána. Již jako dítě jsem prožívala jakési stavy úzkosti a méněcennosti. Do svých pěti let jsem s rodiči a společně s mými bratry bydleli v Havířově. Rodiče se rozvedli a já společně s mámou a sourozenci se odstěhovali do Ostravy, kde jsme navštěvovali společenství svědků Jehovových. Asi po třech letech jsme společenství opustili.

Už tenkrát mně maminka seznamovala s existencí Boha. Čas plynul a přišlo rozhodování a výběr střední školy. V době mé puberty to mezi mnou a mámou začalo velmi skřípat. Moc jsme si ublížily. V naší domácnosti panoval alkohol a věštecký duch. Bylo to pro mě velmi těžké období. V té době jsem začala sama sebe hledat, měla jsem velký problém se svou identitou, nedokázala jsem se přijmout, jaká jsem. Vše se dovršilo nesnášenlivostí sebe sama. Po třech letech vystudování střední školy jsem se seznámila s mužem, se kterým jsem začala po krátké době bydlet.

Toužila jsem jako každá žena po lásce, manželství, dětech, zkrátka idylickém rodinném životě. Myslela jsem si, že už teď mě čeká „štěstí“ vše bylo úplně jinak. Kouření marihuany a pití alkoholu s partnerem bylo skoro na denním pořádku. Svět se mi hroutil, nechtěla jsem takhle žít. Byla jsem nešťastná. Úzkostlivé stavy a stavy deprese se začali prohlubovat.

„CHCI UMŘÍT, NECHCI ŽÍT!“

Myšlenky na sebevraždu a realizace braly na vážnosti. Vždy jsem ale věřila, že Bůh existuje.

„TAK KDE JSI BOŽE? POTŘEBUJI TĚ“ zazněla výzva.

Cítila jsem obrovský příliv naděje. Rozhodla jsem se svěřit problém obvodní lékařce. Lékařka mi doporučila pobyt v psychiatrické léčebně v Opavě. „COŽE?“ říkala jsem si „JÁ A DO BLÁZINCE“, ale po krátké rozvaze jsem souhlasila s nástupem do PL (psychiatrická léčebna). Dvouměsíční pobyt v PL byl spojený s užíváním léků a terapií se můj stav stabilizoval, ale já věděla, že můj začátek začíná u Boha.

Při čtení Bible jsem zažívala živé slovo, které se ve mně prohlubovalo. Slova plná bezpodmínečné lásky, osvobození, přijetí, že mi můj Bůh rozumí ve všem, co se se mnou děje, bylo to velmi silné! Pochopila jsem, že pokud Bůh mi tak rozumí, že zná i můj plán pro život.

„TOHLE CHCI BOŽE!“ křičela jsem v duši. Věděla jsem, že se pouštím na neznámé cesty. Cesty plných mých kotrmelců, ale že na konci cesty je vítězství a hlavně, že průvodcem bude samotný Bůh, který mě z těchto věcí zachrání. Cítila jsem se, jako kdybych ležela pod sutinami zříceného mrakodrapu. Tíha mého chaotického života byla velká. „SAMA TO NEZVLÁDNU“ řekla jsem si.

V PL jsem přemýšlela o svém Bohu a životě. Ještě jsem však neznala Ježíše Krista v souvislostech a zákonitostech, bez kterých není spása a nový život. Po příchodu Z PL jsem přítele opustila, cítila jsem, že to musím udělat. Že Bůh má pro mě jiný plán s mým životem i partnerem a také že nejde žít v nezávazném vztahu s partnerem. Nejde dělat věci po svém a zároveň chtít ve svém životě Boží zaslíbení. Nevěděla jsem, co bude dál, ale ten příval Boží naděje, pokoje, lásky, který ve mně bydlel, bylo to skvělé!

Podala jsem si inzerát na bydlení mezi mladé studenty a na základě inzerátu se mi ozvala slečna, která mě přivedla do sboru CNN v Ostravě. V roce 2009 v březnu jsem přijala Pana jako svého spasitele. V roce 2010 proběhl můj křest. Vzpomínám si, jak při chválách po dobu asi dvou let jsem pořád plakala. Nedalo se to zastavit. Dnes už vím, jak mě Pán očišťoval, proměňoval, bylo to skvělé.

DOBRODUŽSTVÍ ZAČALO

S přijetím Pána Ježíše za svého Pána následovalo také vydání svého života Jemu. Nežiji už já – Kristus žije ve mně! Svůj život v tomto těle žiji ve víře v Božího Syna, který si mě zamiloval a vydal za mě sám sebe. (Galatským 2:20)

Vydala jsem svůj život Pánu a stále se učím a snažím se vydávat do Jeho rukou. Ve starém životě jsem měla „dost nastřádáno“ – neodpuštění, zranění sebelítost, strach, méněcennost a mnohé…, ale Pán je tak laskavý, trpělivý, že vede a učí. Proměňuje mě. S příchodem do církve a snaha následovat Pána Ježíše Krista, byl novým začátkem. V roce 2009 jsem se seznámila se svým milovaným mužem. 2012 jsme se vzali. 2013 se nám narodila holčička Sára.

Má nejbližší rodina se obrátila k Pánu. Mimo mého otce, se kterým buduji vztah. S mámou jsme si odpustili a budujeme také vztah. Dnes děkuji Pánu za každou oblast v mém životě, kterou změnil. Ne vždy jsem byla ochotna poddat se Jeho vůli, byla jsem někdy v rebelii proti Němu. Někdy jako malé trucující dítě kopající nohama o zem. Pochopila jsem, že když se Jeho vůle střetne s mojí, pak to bolí, ale vede k osvobozující proměně, pokud se rozhodnu jít po Jeho cestě.

Jsem velmi šťastná, že můžu být součástí téhle církve a budovat se.

DOBRODRUŽSTVÍ POKRAČUJE

Přeji i vám Jeho vůli ve vašem životě a požehnání našeho Pána.

FILM JEŽÍŠ – MARTINA NAJZAROVÁ

Bohem milovaní, trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že naše svědectví může být pro někoho povzbuzením. Že můj příběh může oslovit někoho jiného. Dnes už to vím.

V roce 2001 se v ostravských kinech promítal film Ježíš. Asi jsem to zaznamenala příliš pozdě, takže jsem v kině nebyla. Ale ve stejnou dobu jsem objevila ve schránce leták s nabídkou, že si film můžu zdarma objednat na videokazetě i s knihou Více než tesař. V té chvíli už jsem neváhala, vyplnila jsem ústřižek a odeslala ho poštou. O Ježíši jsem už něco slyšela a zajímalo mně to. Dokonce jsem o některých lidech věděla, že jsou věřící. Jen jsem nevěděla, co to přesně znamená. Byla jsem zvědavá, ale žila jsem také svůj neuspokojený a nenaplněný život.

Asi po týdnu mně navštívila sestra z Křesťanské mezinárodní misie a film na kazetě mi přinesla. Vzpomínám si, že bylo před Velikonocemi. Film jsem si pustila ne jednou, ale mnohokrát. Nemohla jsem přestat myslet na to, že Bůh mně miluje a může mi změnit život, že se o mě zajímá a chce mít se mnou vztah. Byla jsem najednou šťastná, takovým způsobem, jaký jsem neznala.

Modlila jsem se modlitbu spasení znova a znova, abych si byla jistá, že moje slova Ježíš slyší a že se mi ozve.

A On to udělal. Potkala jsem jednu známou, o které jsem věděla, že chodí někam do církve. Ta mi dala Nový zákon a pozvala mně na domácí skupinku. Znovu jsem opakovala modlitbu spasení a vůbec jsem nechápala, proč se z toho ostatní tak radují. Dnes už vím, že celé nebe se tenkrát radovalo 🙂

O Velikonocích bylo v televizi mnoho křesťanských pořadů, a já jsem hltala všechno, na co jsem přišla. Nemohla jsem se odtrhnout od Božího slova. Víra ke mně přišla slyšením. Přesně tak, jak je to psáno v listu Římanům 10:17.

Jen o církvi jsem měla nějakou zkreslenou představu. Nechtělo se mi tam jít. Neměla jsem strach, spíš jsem si myslela, že církev k ničemu nepotřebuji. Byla to spíše neznalost. Moje rozhodnutí se změnilo, když jsem si přečetla knížku Více než tesař. Autor, který jí napsal, prožil úplně stejný příběh jako já. Uvěřil, ale do církve nechtěl. Když se jednou odhodlal, tam zajít, tak už nikdy nepochyboval. Jeho svědectví mně přesvědčilo, že církev je tady pro nás. Abychom žili společně, budovali jednotu, navzájem se povzbuzovali a milovali.

Od té doby patřím do církve Pána Ježíše. Nepochybuji o tom, že je to Kristova nevěsta a že si pro ni přijde. Raduji se z každého člověka, který přichází, uvěří a zůstane s námi. Na svém vlastním příkladu jsem pochopila, že svědectví jsou důležitá. Vždyť i mně přesvědčilo svědectví jiného křesťana. Pochopila jsem, že Bůh má plán pro každého člověka a touží každého zachránit. Denně nám nabízí spásu.

Žádná práce pro Pána není marná, žádný druh evangelizace není zbytečný. Každý z nás uvěřil svým originálním způsobem, každého oslovilo něco jiného, ale každému z nás o Bohu někdo řekl a tak mohla přijít víra. Je jedno, zda jsme Evangelium slyšeli přes obrazovku televize nebo jsme si ho přečetli či nás oslovil někdo na ulici. Evangelium je moc Boží a přináší nám spasení.

Buďte požehnaní