To ti přijde na WhatsApp zpráva, něco jako: “Jarynku, napiš prosím krásný článek o církvi, tak jak jsi psával do Zpravodaje, když jsi psával“. Když ti taková zpráva přijde od pastorky Martiny, tak nevím, jak tobě, ale mi se sevřel žaludek, potom půlky no a vzápětí to pokračovalo psaním. Mohlo to dopadnout hůř (smějítko). Ono já nevím, jestli to víš, ale odklad je největší nepřítel úspěchu. Já si tedy nenechám ujít tu příležitost, napsat první článek na blog CNN.
Ono v podstatě není o čem psát, všechno je to taková mravenčí práce (smějítko), já to zkusím. Zkusím se s vámi podělit o indiánské léto v táboře CNN. Už si přesně nevzpomenu, ale první zmínka o tom, že církev udělá o prázdninách venkovní tábor pro děti padla někdy na jaře. Na poradě vedení sboru. Martina přednesla vizi, že u nich doma na zahradě postaví pro děti stany, kde budou spát, budou si vařit, starat se o vše potřebné. Budou mít program s indiánskou tématikou. Tento indiánský tábor měl předcházet příměstský tábor pro děti konaný v církvi. Vybavuje se mi, jak mi hlavou proběhlo něco jako „to je úlet, to je strašně moc práce, to prostě nemůže vyjít“. Přiznání je polehčující okolnost. „Ani modlit se za to nebudu, to prostě nedají“ to byla moje reakce, hanba mi…
Přenesme se teď do července. Přijíždím k večeru na motorce k Najzarům. Nikde nikdo, na zahradě hejno stanů, ohniště, kde ještě před chvíli hořelo. V bazénku se ještě vlnila voda, jak tam Pepa před chvílí mrskat kraula. Došlo mi, že indiánský tábor je skutečný, vše je pravé, nefalšované. „Děcka s náčelníkem a náčelnicí a dalšími pomocníky z kmene budou na lovu“ došlo mi. Podle řevu z dálky se dalo předpokládat, že loví někde u Mittalu bizony. Vytáhnu akční kameru, obejdu tábor, ať mám důkaz, že jsem tady byl… „Bo víš co jako, já tady byl, já vám chtěl pomoct, ale vy jste byli někde v trapu“ připravoval jsem si alibi, kdyby mi někdo chtěl vyčítat, že jsem malé indiány aspoň nenaučil nějaký bojový tanec. Takový ten klasický „umba kvi, umba kvi, umba kvi“ s oštěpem se hopká u toho do rytmu. Většinou na ohništi pečínka a kolem se křepčí…
Další den inspekci opakuji, a to už jsem úspěšný. Zase točím, přivedu do rozpaků některé malé indiány, ne tak náčelníka a náčelnici. Ti jsou komunikativní a s kamerou a kameramanem si zjevně tykají. Na zahradě přibylo opravdové indiánské týpí a na učení tance, není zase čas. Tentokrát nejsou děcka na lovu bizonů, ale chystají se po vzoru indiánů 21 století někam na zmrzlinu. Dovídám se, že včera děcka nelovily bizony, ale všichni dřímali v zázemí tábora. Tím myslím že byli někde v domě u Najzarů. Dodnes se mi to nechce věřit, že by je nevzbudil řev mé motorky, když jsem přijížděl. A potom po zadním odlétal…
Předposlední den tábora zase přijíždím, zase na motorce a zase točím. Teď už vystupuju suverénně, jako zástupce ministerstva „bytí“. Hodnotím uklizenost a celkovou hygienu pochopitelně. Indián, a to myslím pravý, musím mít na těle souvislou vrstvu bláta, které ho chrání před obtížným hmyzem, zvyšuje na maximum imunitu a hřeje. Taky jeho tělo zdobí nějaká ta jizva, nějaký ten šrám. Jednoznačně nejlepší indián je vyhodnocen Pepa a nejhorší indiánka Eliška. Ta vlastně indiánka není vůbec. Stačí letmý pohled a nenápadně přičichnout. Indiána totiž dřív, než uvidíte, tak musíte cítit. U Eli žádné bláto, žádné bojové šrámy známky na těle, žádný specificky indiánský odér týden nemytého těla… Naskýtá se mi jedinečná příležitost natočit indiánskou babičku Martinu, v batikovaných šatech, sedící v týpí a opravující nějakému malému indiánčeti nějaké oblékance. Zablácená, aniž bych zkoumal detaily, tak šrámy nějaké by tam taky byly, přičichávat nemusím. Indiánskou babičku dřív cítím, než vidím.
„Fantastická práce“ napadá mě, když potom doma video stříhám, doplním titulky a ozvučím. Vzápětí nasdílím, ať svou radost dokonám. Úplně nakonec jsem dal Jirkovi a Martině pravá nefalšovaná indiánská jména Latataknko a Tatanka…(smějítko). Tak tak já prožíval indiánský tábor CNN. Děcka se evidentně nenudila, pastor to s nadhledem jistil. Martina a Verunka makaly. Nebyly samy, byl jsem tam i já (smějítko). Pomáhali určitě i další, jestli jsem někoho vynechal, omlouvám se.
Tak bych mohl skončit, ale ještě pár řádek. Shodou okolností jsem onehdy v neděli sloužil v církvi slovem. Znovu si uvědomuji, jak moc jeden druhého potřebujeme. Jak moc, když nejsme v církvi ve službě tam, kde máme být chybíme. Jak moc je důležitá naše fyzická přítomnost v církvi a vědomí si, kde je v těle Kristově naše místo. Ne, neboj, nezačnu teď kázat. Jen tím odkazem na Židům 10:25-27 skončím…
